Okupace 1968 - vzpomínky mojí babičky
21.8.2022 • 21. srpna 1968 si připomínáme okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Podobnou událost si budou 24. února připomínat Ukrajinci, kdy je před půl rokem napadlo Rusko. A i oni bohužel zažívají a budou zažívat podobné příběhy, jako prožila moje babička, která se o něj s námi v den výročí rozhodla podělit. Nebyla to jednoduchá doba, měla strach o své blízké, panovala nejistota a smutek.
Bylo 5 hodin ráno a někdo zazvonil. Šla jsem se podívat kdo to je. Byl to bratranec, který mi přišel říct, že jsme okupováni. V dědině zavládl chaos. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Všichni šli do obchodu, který byl ještě zavřený, a i tak už před ním byla velká fronta. Děda pracoval ve světě a já byla doma sama s 4letým chlapcem Toníkem a 6týdenní holčičkou Maruškou, tvou maminkou. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vzala jsem děti a zavedla je mojí mamičce, která už hlídala sestře dvouměsíčního chlapce. Spolu se sestrou jsme si šly stoupnout do řady před obchod. Celého půl dne jsme tam stály, všichni kolem měli strach z toho, co se bude dít. Když už jsme byly u dveří obchodu, mamička pro nás poslala, že děti pláčou, mají hlad a ať je jdeme nakrmit. Když jsme se vrátily do obchodu, tak už byl celý vyprázdněný. Dostaly jsme jen 1 kg hladké mouky. Ti, co dojížděli do práce, zůstali doma. Všichni jen čekali na to, co se bude dít. Kdo měl rádio, tak jej poslouchal. Pořád dokola tam opakovali ať zachováme klid a že nás budou informovat, dokud budou moct.
Druhého dne mamička jela do Brodu do lékárny pro sunar. Nás nechtěla pustit. Měla strach, aby se nám něco nestalo, že máme malé děti. Taky jsme o ni měli strach. Odjela brzo ráno a vrátila se až odpoledne. Všude byly nápisy proti okupantům… Ivane, vrať se domů!!! Atd. Lidé obraceli směrovky, nebo odstraňovali cedule.
Za týden Maruška onemocněla a dostala horečku. Musela jsem s ní jet do Nivnice k doktorce. Ta nás poslala do Hradiště do nemocnice, že má zápal plic. Měla jsem strach, jak tam teď dojedeme, ale prý to musíme risknout. Přijela sanitka, která měla na sobě velký červený kříž, aby nás bylo co nejvíce vidět. Když jsme jeli z Brodu do Hradiště všude stály tanky namířené do silnice a vedle nich vojáci se samopaly. Řidič jel se strachem a jen se díval ze strany na stranu co bude. Dojeli jsme ale dobře. Zůstala jsem s malou v nemocnici. Ona byla na pokoji s dětma a já jsem byla na pokoji sama. Měla jsem tam rádio, tak jsem poslouchala, co se děje. Sestřičky, když měly chvilku času, tak přišly ke mně na pokoj a poslouchaly taky. Jedna sestřička přišla a povídala, jak tam přivezli ruského vojáka se samopalem připraveným jen začít střílet. Nechtěl si od nich vzít ani jídlo, protože prý měl asi strach, aby jej neotrávili. Pořád jsem měla strach, co je doma. Děda přijel ze světa a mamička se o ně s Toníkem starala.
Takový strach a nejistotu z toho co bude už nikdy nechci zažít. Nebylo nic. V obchodě dávali jen tak, aby každý dostal aspoň něco. Trvalo hodně dlouho, než se to změnilo…
Moje babička na 21. srpen 1968 vzpomíná takhle.
Jiná doba (1968 – Československo) stejní okupanti (2022 – Ukrajina)